Nekonečný zápas s Leviathanem

Kdo se zajímá o polskou literaturu a soustavně sleduje její reflexi v publicistických statích nebo v odborném tisku, ten v poslední době s údivem zjišťuje, že se do mnohých úvah účtujících s poválečným vývojem sousední kultury a zejména s obdobím stalinismu opakovaně vkládají názory, které považoval za dávno překonané a pro tolerantní veřejnost za zcela nepřijatelné.

Znovu čte texty, v nichž autoři kreslí svět v černo-bílých barvách, dělí společnost na „my“ a „oni“, stavějí se do pozice „jediných spravedlivých“. Opět se setkává s takovým výkladem minulosti, kdy novináři, spisovatelé a dokonce i vědci podléhají triumfální optice „vítězů“, jimž dějiny daly za pravdu a o jejichž argumentech nikdo nemůže pochybovat. Aby jakákoliv diskuse byla co nejobtížnější nebo zhola vyloučená, zastánci „principiálního“ uvažování se halí do vlasteneckých frází, poukazují na národní zájmy a vnější nezávislost, šermují vírou v křesťanské ideály a přesvědčením o nezlomnosti lidského charakteru. Občas se také uchylují k mírnější rétorice, která má vyvolat zdání, že minulé poklesky chápou jako obecnější problém „zrady vzdělanců“ ve 20. století vůbec, jako důsledek slábnoucího étosu

Inteligence, popřípadě malé ochoty duchovní elity hledat horizont povznášející naděje, možného východiska se ctí.

Podle Stanislawa Murzánského, autora knihy Mezi kompromisem a zradou. Intelektuálové proti násilí ( Miedzy kompromisem a zrada. Intelektualiści wobec przemocy, 1945 – 1956, Krakov 2002), uvažujícího na základě schématu „buď, anebo“, celé dějiny polské kultury po 2. světové válce spočívají v neustálé volbě mezi službou komunistickému režimu a „opozicí´“ vůči totalitnímu systému, mezi „věrností“ národním a katolickým tradicím a „přejímáním“ třídní ideologie nebo mocenských metod ze Sovětského svazu. Jako kdyby autor nedovedl překročit začarovaný kruh starých protikladů, jimiž se po staletí vyznačovalo myšlení konzervativních nacionalistů, a stále věřil v platnost stereotypních představ o trpitelském údělu, který činí z Poláků Bohem vyvolený národ, jako kdyby bez ohledu na moderní dějiny žil ve světě, kde Polsko pořád zůstává „obrannou tvrzí“ západního katolictví před pohanskou nákazou šířící se z Východu. I když Murzański jako bývalý vězeń stalinských lágrů s jistým pochopením vnímá nutné kompromisy, aby umělci mohli veřejně vystupovat a vědci ve svých kabinetech bádat, na druhé straně jednoznačně odsuzuje spisovatele typu Tadeusze Konwického, v jejichž počátečním podporování kulturní politiky PSDS (tendenční propagandy) a pozdějším zpochybńování vlastní minulosti (vyjadřování deziluze) spatřuje jenom pohodlný kariérismus nebo myšlenkovou povrchnost. Pro autora knihy o polských intelektuálech se zřejmě zastavil čas. Nebere na vědomí, že spisovatelé prožívají vnitřní boj, hledají svou identitu, vyrovnávají se s rozporuplnými pohnutkami, že se myšlenkově vyvíjejí a dospívají k překvapivým závěrům. A to nemluvíme o Murzańského typickém zamlčování „nevýhodných“ fakt nebo o hrubém zkreslování historických souvislostí. Opravdu neví o tom, že Konwickému jako příslušníkovi Zemské armády, který bojoval se sovětskými oddíly na Litvě, hrozilo po válce přinejmenším vězení a možná i poslání do sibiřského gulagu? Skutečně nečetl Východy a západy měsíce, kde Konwicki na jednom místě kreslí portrét učeného profesora nerozumějícího umění a leccos prozrazuje o sobě samém? Připomeňme si onu pasáž: „Je vzdělaný, ale nevidí, co je napsané a proč. Neviděl dokonce, že já sám jsem vstupoval s rozklepanýma nohama, stranou a stydlivě na zapálenou hranici spolu se svým hrdinou. Nerozumí, že kdybych si nevážil, tak bych se za tenhle národ několik desetiletí nepral, jak jen mohu. Nechápe, že jsem tímhle národem nemocný. Samozřejmě můžeme si ještě povšimnout, že takový profesor, přestože přečetl deset tisíc knížek, neví nic o literatuře, jejích zákonitostech, závazcích, zvyklostech, estetikách, zkušenostech, podivínství, psychických stavech, percepcích, o její hříšnosti i svatosti, o její velikosti i malosti, o jejích tajemstvích, které tuší každá samotná stará panna, ukřivděný úředník nebo citlivý a uhrovitý gymnasista.´“

Leckteří zastánci „principiálního“ uvažování se zároveň odvolávají k velkým vzorům „čestného“ jednání. Tak třeba Bohdan Urbankowski, Wieslaw Pawel Szymański, Andrzej Nowak nebo Anna Raźny píší o nezlomném charakteru Zbigniewa Herberta, který se ani v nejhorších dobách nepoddal a místo smiřování se s poměry v „lidovém“ Polsku šel si vlastní cestou. Je přitom příznačné, že si příliš nevšímají jeho básnické tvorby – neoklasicistické poetiky, umožňující osvětlit mnohoznačný proces vyrovnávání se s tradicemi a historickými symboly - , ani nezkoumají jeho biblické apokryfy, cestopisné eseje nebo publicistické články uveřejňované v prorežimním časopise Dziś i Jutro. Spíše je zajímají Herbertovy výroky, pronesené ve zlosti a pod palbou vtíravých novinářů během různých rozhovorů, například, že „kulatý stůl“ před zlomem v roce 1989 byl „spiknutím“ lidí usilujících o moc a kariéru anebo, že se i v 90. letech stírají rozdíly mezi PLR a III. Republikou, poněvadž na špičce společenské hierarchie stojí „staré elity“. Z celé Herbertovy tvorby nanejvýše – jak to dělá Urbankowski – připomínají topos „síly vkusu“ ( Upór i trwanie, Vratislav, 2000), nedovolující sedět u jednoho stolu se zrádci a estébáky.

Člověk zajímající se o polskou literaturu a její reflexi v publicistických statích anebo v odborném tisku se ale nejednou setkává i s umírněnějšími projevy „principiálního“ myšlení, projevy o to problematičtějšími, že se opírají o lákavé a do značné míry přesvědčivé argumenty. Týká se to zvláště pisatelů z tábora liberálních katolíků, kteří ve svých úvahách o poválečné minulosti spojují víru s rozumem, překračují hranice metafyziky, otevírají se ekumenickému dialogu. Jako ilustrace tohoto jevu může posloužit nedávná diskuse arcibiskupa Józefa Życińského s literárním historikem Andrzejem Wernerem o osvětimských povídkách Tadeusze Borowského a o jeho někdejší recenzi na vzpomínkovou knihu Zofie Kossakové-Szczucké Z propasti, zachycující zážitky z koncentračního tábora (Gazeta Wyborcza, 28.–29.7. a 4.–5.8. 2007). Podnětem k diskusi se stalo Borowského sarkastické zesměšnění spisovalčiny idealizace života „v pekle“, zobrazení statečných Polek, čerpajících sílu z pevné víry v Boha. Navíc zesměšnění v době, kdy se rozhodovalo o tom, jakou cestou se bude polská společnost po roce 1945 ubírat, zda zůstane věrná étosu předválečné inteligence, nebo se poddá totalitní ideologii.

Zatímco pro Wernera znamenají Borowského povídky a jeho pozdější prosazování doktríny „socialistického realismu“ dvě různé a časově po sobě následující věci, pro Żylińského jsou obě etapy totožné, představují myšlenkový monolit. Jestliže podle historikova názoru mladý prozaik jako první ukázal celou koncentráčnickou degradaci člověka a vycítil v ní známky lidského odcizení, a proto se nemohl později smířit s jakoukoli idealizací minulosti, podle teologova názoru Borowski se vrátil z tábora jako „vypálený“ člověk, nemající úctu k druhým lidem a podléhající cynickému pohledu na život, což jej změnilo v pilného žáka Dzierżińského.

Český čtenář se sice „principiálním“ názorům diví, ale popravdě řečeno neměly by být pro něho žádným překvapením. Vždyť navazují na starou tradici, která svými kořeny sahá přinejmenším do čtyřicátých let minulého století. Stačí si připomenout londýnské emigrační kruhy a jejich zahleděnost do sebe, věčné návraty k nacionalistickým stereotypům, podezíravý postoj k celému dění ve „staré vlasti“, stačí si vylovit z paměti různé manifesty a otevřené dopisy, označující každou spolupráci s původním domovem za zradu „národních zájmů“ a posléze za překážku na cestě k osvobození Polska v čele s generálem Andersem „na bílém koni“. Měli bychom si však připomenout i hlasy z druhé strany barikády, celou propagandu „lidového“ Polska, označující exilové kruhy za spojence německých revanšistů a dokonce přímo za „fašisty“, měli bychom vylovit z paměti přetrvávající nedůvěru mnoha osob odpovídajících doma za kulturní politiku k exilovým kruhům i na vlně „tání“ po roce 1956, kdy liberální komunisté nebo světští katolíci obnovovali přerušené kontakty se Západem.

Nemůžeme mlčky pominout fakt, že když Jacek Trznadel vydal v Paříži knížku Domácí hanba (Hańba domowa, 1986), kde se v rozhovorech s někdejšími premianty „socialistického realismu“ postavil do role přísného soudce a vynutil si na autorech, aby se přiznali, že kdysi jednali ze strachu nebo na základě iluzí o „budování spravedlivé společnosti“, v téže době Andrzej Wasilewski v Polsku varoval před nebezpečným oslabováním třídního pohledu na literaturu. Anebo nemůžeme přejít mlčením skutečnost, že kdy Jan Prokop na přelomu 80. a 90. let mytizoval v tisku „polské universálie“, které zajišťují národní totožnost, ve stejném čase Witold Nawrocki vyzvedal jako přednost domácí literatury oproti exilové tvorbě „pracovní tematiku“ současné prózy.

Uvažujeme-li o zmíněných příkladech schematického myšlení a v souvislosti s ním o morální absolutizaci „dobra“ a „zla“, přichází nám na mysl legendární Leviathan – mořská obluda, měnící svou podobu a sahající svými chapadly z biblického dávnověku až po dnešní časy. Kdysi před léty vynikající socioložka Maria Hirszowiczová použila obraz Leviathana jako symbolické označení komunistického systému ve střední Evropě. Povšimla si tehdy jeho schopnosti ničit i získávat na svou stranu všechny protivníky, analyzovala proměny evropské společnosti, které byly důkazem vzájemného sbližování se kapitalismu a socialismu, rozebírala mnohé případy, kdy intelektuálové přesvědčení o „historické pravdě“ nevědomky podléhali četným iluzím. Objevné poukázala na vnitřní rozpor „angažovanosti“ – na konflikt mezi logikou „rozumu“ a logikou „víry“. Z dnešního hlediska díky novým poznatkům o vývoji polské literatury po roce 1945 a o proměnách tamější kultury vůbec chápeme obraz legendárního Leviathana šířeji. Představuje v našich očích symbolické pojmenování pro jistý způsob myšlení, sklouzávající k umělé polarizaci světa, k ostře vyhraněných protikladům, v jejichž důsledku nechceme pochopit, že ten „druhý“, „cizí“ a „vzdálený“ není snadno popsatelný předmět, nýbrž že je někdo, kdo sedí i v nás a tvoří neodmyslitelnou součást našeho vlastního života.

Naštěstí se Poláci mohou nechat inspirovat bohatou tradicí zápasu s Leviathanem – četnými projevy překonávání schematického myšlení. Na domácí půdě v poválečném období sehrával významnou roli Tygodnik Powszechny, na jehož stránkách při veškeré loajalitě vůči vládnoucímu systému fejetonista Stefan Kisielewski nepromarnil žádnou příležitost k tomu, aby s nadsázkou nezveličoval rozdíly mezi „přáním“ a „skutečností“, mezi šlechetnými záměry a každodenní realitou. Klíčovou úlohu plnil měsíčník Więź, když v 60. a 70. letech minulého století poskytoval nebývalý prostor podnětnému dialogu mezi liberálními katolíky a levicově orientovanými intelektuály. Nedocenit nelze ani dlouholeté působení časopisu Twórczość, byť redigovaného kontroverzním Jarosławem Iwaszkiewiczem, měsíčníku umožňujícímu polským čtenářům seznamovat se od 60. let s významnými díly západoevropských filozofů a estetiků (Sartre, Barthes, Foucault, Moles aj.). V exilu zase podstatné narušovaly monolitní myšlení emigrantů i domácí inteligence pařížské nakladatelství Instytut Literacki, vedené Jerzym Giedroyćem, a v jeho rámci legendární časopis Kultura s příspěvky Gombrowiczovými, Miłoszovými, Stempowského, Helinga-Grudzińského a mnoha dalších spisovatelů, instituce postupně realizující program „změny polské psychiky“. A to nemluvíme o zásluhách této exilové linie o zpřístupňování čtenářům početných dokumentů nebo zasvěcených komentářů, ukazujících politickou a civilizační provázanost Západu s Východem. Ale nejde nám o to podávat i tak neúplný výčet různých myšlenkových impulsů. Za důležitější pokládáme fakt, že bohatá tradice zápasu s Principiálními“ názory je dodnes živá a projevuje se všude tam, kde interpreti polské poválečné kultury hledají historické souvislosti jako něco, co je osobné zasahuje a co jim brání – při celé skromnosti – prosazovat „monopol“ na pravdu.

Naši pozornost si zaslouží především dvě nové publikace oživující příslovečný zápas s Leviathanem – jednak kniha Magdaleny Grochowské Vytržení z mlčení (Wytrąceni z milczenia, Varšava 2005), jednak práce Anny Bikontové a Joanny Szczęsné Lavina a kameny (Lawina i kamienie. Pisarze wobec komunizmu, Varšava 2006). Oba svazky mají mnoho společného. Zaměřují se na představitele domácí levicové inteligence a otevírají otázku, proč tak významné osobnosti podporovaly po roce 1945 nové společenské uspořádání Polska a proč posléze během „tání“ přešly do opozice vůči komunistickému establishmentu. Pátrají po osobních pohnutkách svých hrdinů, hledají příčiny ale také v kulturně politických souvislostech doby a dokonce v mezinárodních vztazích ideologicky a mocensky rozdělené Evropy. Všímají si „logiky“ tvůrčí činnosti sledovaných postav a měnícího se profilu jejich oboru, věnují se však i rozporuplné povaze humanistiky vůbec, názorovým střetům vyplývajícím ze samé podstaty vědy a umění v technické a namnoze odcizené civilizaci 20. století. Žádná ze zmíněných knih nepřináší jednoznačnou odpověď, naopak každá vybízí pozorného čtenáře, aby si závěry vyvodil sám. Všechny autorky totiž dostávají závazku svědomitých novinářek a nechávají místo vlastního komentáře spíše mluvit fakta nebo dramatické „scény ze života“. Pisatelky sice nejčastěji vycházejí z rozhovorů se svými hrdiny nebo zachycují svědectví druhých osob, v nemenší míře ovšem citují různé texty – odborná a umělecká díla, úřední dokumenty, deníky, korespondenci, memoáry -, a to se záměrem ukázat mnohé úhly pohledu.

Obě publikace se v nejednom i liší. Zatímco Grochowská pojednává o představitelích různých oborů a podtrhuje příslušnost svých hrdinů k rozdílným generacím nebo společenských vrstvám, Bikontová spolu se Szczęsnou sledují hlavně typické zastánce „socialistického realismu“ a pozdější „revizionisty“, patřící do generace debutující ve 30. letech 20. století nebo „generace Kolumbů“ vstupující do literatury za války a těsně po osvobození. Jestliže první autorka usiluje o jistou typologii „levicovosti“ a vystihuje psychologický profil jednotlivých osobností, ovlivněný vzděláním a životními zkušenostmi, druhé dvě autorky ukazují osudy svých hrdinů jako úzké sepětí osobních pohnutek s politickým vývojem v zemi nebo v exilu, zastavují se u takových událostí, jakými byly v roce 1949 štětínský sjezd Svazu polských spisovatelů, výjezdy umělců do „terénu“ za nejhlubšího stalinismu, reakce veřejnosti na radomskou tragédii a vývoj v Maďarsku v roce 1956, otevřený protest intelektuálů (Dopis 34) proti omezování svobody slova v roce 1964 a mnohé další. Pokud Grochowská v relativně krátkých kapitolách pracuje výhradně s nejvýmluvnějšími detaily, které chápe metaforicky, a pokud na nejednom místě usiluje o zkratkovité vyprávění, jímž podtrhuje dramatický průběh životních rozhodnutí dané osobnosti, Bikontová se Szczęsnou na velké ploše podrobně rozebírají vztahy mezi členy Svazu polských spisovatelů, všímají si stranické taktiky nebo objasňují smysl kontaktů svých hrdinů s pařížským měsíčníkem Kultura a londýnským týdeníkem Wiadomości. K celé publikaci nakonec připojují rozhovor s kritikem dnešních poměrů v Polsku Gustawem Herlingem-Grudzińským a rozsáhlou bibliografii tiskových a soukromých materiálů.

Grochowská přistupuje ke složité látce tak, že chronologický pořádek „životopisu“ narušuje časovými střihy a do vlastního vyprávění zařazuje různá svědectví. Tvoří pestrou mozaiku „soukromého“ a „veřejného“, napsaného a řečeného, zjevného a skrytého. Dobře to ukazuje kapitola s názvem Nebudeme rozprašovat růžovou mlhu (Nie będziemy rozpylali mgły różowej), pojednávající o vynikajících představitelích polské sociologie Marii a Stanisławovi Ossowských. Nejprve se autorka vrací k jejich učitelům z varšavsko-lvovské filozofické školy (Tatarkiewicz, Lotarbiński, Łukasiewicz), pro něž byla nepřijatelná taková rovina myšlení, kterou není možné ověřit životní praxí, pak připomíná studia obou osobností v Paříží a Londýnu, kde po četbě Russellových spisů uvěří v možnou evoluci vědy a kultury a kde dospějí k přesvědčení, že díky všeobecnému vzdělání, dobré vůli a smělým plánům může v budoucnosti svět odpovídat přirozeným potřebám všech lidí. Výchozí orientace je posléze důvodem, proč Marie ve 30. letech zakotví na univerzitě a bude se věnovat výuce, zatímco Stanisław se tehdy ve lvovské knihovně Ossolineum sblíží s marxisty:

„Četl Stalinův Marxismus a národnostní otázku. Přemýšlel o problému sbratření lidí. Ve stejné době politický komisař odstraňoval z jeho pracovny zakázané Bucharinovy a Trockého knihy.

Prof. Jerzy Jedlicki, historik a sociolog, navštěvující v letech 1949-1951 Ossowského přednášky, říká: - Nedá se pochopit jeho postoje – a vůbec postoje lidí z této formace -, jestliže se člověk nevcítí do atmosféry v Polsku na konci 30. let. Období následující po Pilsudského smrti bylo pro ně otřesem; liberální a levicovou inteligenci naplňovalo obavami a hnusem. Těmto lidem se pak zdálo, jistou chvíli, že komunismus – přes různé omyly – může znamenat záchranu před fašizací života.

Ossowski si psal do deníku: ´Ukrajinci nás nenávidí za polonizaci, za pacifikaci, za Berezu (...) Politika násilí nevede k ničemu dobrému! ´Kdyby byla v roce 1922 podle usnesení parlamentu založena ve Lvově ukrajinská univerzita, dnes by nikdo nelikvidoval univerzitu polskou – uvažoval s hořkostí.

Krzysztof Kiciński: - Zaujímal postoj k Polsku jako Gombrowicz, který – fascinovaný polskostí – neustále ho kritizoval. Ossowski prožíval tragédii, protože kdysi snil o jiném Polsku.

Psal: ´To Polsko, s nímž jsem opravdu spjatý, tvoří malý kroužek přátel. Copak někdo v dnešních podmínkách může toužit po vybudování Polska skleněných domů? Nezapomínejme na reakční síly, které se projeví, jen jak budou mít první příležitost´.“

Naproti tomu Bikontová a Szczęsná pří zpracování unikavé látky sázejí spíše na srovnávání. V rámci jednotlivých oddílů zachycujících přelomové události staví vedle sebe typické stoupence „lidového“ Polska a postupně sledují, jak se podílejí na společenských reformách, prožívají zklamání a posléze jako prví opouštějí řady dogmatických straníků. Obě autorky srovnávají tvůrčí záměry těchto spisovatelů s vydavatelskými požadavky, konfrontují žánrové zaměření uměleckých děl se soukromými deníky a korespondencí básníků a prozaiků, všímají si rozporů mezi veřejným míněním a autokomentáři svých hrdinů. Nevyhýbají se ani mnohohlasému chóru „druhoplánových“ postav, demonstrování činů starých aparátčíků a vedle toho jednání organizátorů protestních akcí. Jako výmluvný přiklad připomeňme třeba zobrazení zcela rozdílných postojů Jerzyho Andrzejewského a Kazimierze Brandyse v polovině 50. let, kdy první navazuje znovu na dřívější psychologickou prózu ve své tvorbě, zatímco druhý vytrvale pokračuje v tendenčním realismu „angažovaných“ románů a povídek. Zastavme se u kapitoly s názvem Strhávání zákalu neboli pochybnosti a utrpení Jerzyho Andrzejewského (Zdzieranie katarakty czyli rozterki i cierpienia Jerzego Andrejewskiego), kde autorky poodhalují spisovatelův dvojí život:

„Přestože ujišťoval soudruhy, že ´prasklina zmizela´, jeho deníkové zápisky z let 1954 a 1955 ukazují něco jiného. Na jedné straně jasný pohled, který diktuje Andrzejewskému věty o ´strachu, služebnictví, bezmyšlenkovitém podřizování se názorům těch nahoře, touze po kariéře za cenu vzdání se jakéhokoli vlastního úsudku´(...). Na druhé straně – neodolatelné tíhnutí k víře a iluzím. A tak vypráví o osudu jednoho scénáře, který jakási komise jednohlasně odmítla jako nepovolený, aby nazítří, bez jediné námitky, vyhověla telefonickému příkazu Jakuba Bermana a své rozhodnutí změnila. (...)

Když tohle psal, Andrzejewski současně přepracovával Popel a démant podle socialistickorealistického schématu. Obával se snad, že mu předchozí verzi znovu nevydají? (...) Chtěl se vyhnout úderu? Nebo možná plnil direktivu kohosi nahoře? To nikdo neví. Faktem je, že bez ohledu na dobové reálie, použil stranickou frazeologii z daleko pozdější doby (...).

Sotva skončil s upravováním Popelu a démantu, dal se do povídky Zlatá liška (zveřejněné v prosinci 1964 v Nové Kultuře), která se stala jedním ze symbolů ´tání´ v literatuře (...). Povídka – hymna ku cti donedávna pohrdavě odmítané, neřku-li zakázané obraznosti – uchvátila čtenáře a spisovatelovy přátele. V deníku si poznamenával, kdo mu telefonoval a kdo napsal chvalný dopis (...).“

Podobným stylem autorky v kapitole Praskání ledů neboli rok 1955 ve stínu roku 1956 portrétují Kazimierze Brandyse, ale ukazují ho v odlišném světle – jako ctižádostivého a straně věrného prozaika, které přes jisté pochybnosti o „metodách“ stále hájí správnou myšlenku socialismu:

„ v roce 1955 napsal povídku Římský hotel, v níž zobrazil pracovníka krajského úřadu, který jezdí po celém Polsku, aby ukradl z knihoven všechny exempláře své předválečné knížky, dedikované maršálovi Rydzovi-Śmiglemu. Vypravěč se s postavou setkává v provinčním městečku, kam přijel na autorský večer. (...). Chtě nechtě slyší v sousedním hotelovém pokoji za stěnou dramatické hádky, jaké vede nešťastný úředník se stejně prožívající celé trápení manželkou (...). Kritika si nebyla jista, zda Brandys pranýřoval skutečnost, která člověka žene k obavám kvůli jakýmsi ´skvrnám´ v životopise, nebo spíše oportunismu a zbabělost ustrašeného inteligenta (...).

Hned po Mezinárodním festivalu mládeže začal psát další kritickou povídku – Obranu Granady (otiskla ji v lednu 1956 Twórczość). Postavil tam proti sobě argumenty mladých, zamilovaných v Majakovského poezii zakladatelů divadla Granada )čtenáři v nich bezchybně rozpoznali skupinový portrét ´uhrovitých´) a doktora Faula, stranického dogmatika z Ústavu pro organizaci kultury, jemuž bylo divadlo podřízeno (v postavě všichni poznávali Jakuba Bermana, všemocného vládce nad kulturou) (...)

Povídka vyvolala bouřlivou diskusi. Obránci Granady se stali symbolem reformátorského úsilí a doktor Faul ztělesněním byrokrata řídícího kulturu. Všichni o nim mluvili (...)“

Ať již interpretujeme tyto ukázky z jakéhokoli zorného úhlu, v žádné z nich nenajdeme sebemenší důkaz, že by publicistky stranily některé osobě nebo že by zjednodušovaly komplikované stránky vývoje našeho světa. Vlastně nemohou ani jednat jinak. Vždyť lidské osudy se vynořují z biografických a společenských souvislostí jen v hypotetické podobě, jako výsledek neustálého tázání a nakonec jako řada více méně přijatelných verzí. Autorky zmíněných publikací – na rozdíl od zastánců „principiálního“ uvažování – reprezentují takový výklad dějin, v němž nejde o poznání „objektivní skutečnosti“. Jednou provždy se zbavily iluze, že měří nějaký „předmět“ a že tím dospívají k neodvolatelné „pravdě“. Takzvaná „skutečnost“ přece není ničím jiným než myšlením v obrazech, jimiž vyjadřujeme zase jen náš vnitřní svět, naše chápání lidských věcí.

Vracíme-li se do minulosti a pracujeme-li se známými pojmy, fakticky převážně vyprávíme „příběhy“ a nanejvýše usilujeme o to, aby se různé děje vzájemně osvětlovaly. Až příliš dobře víme, že tahle „epika“ může v každé chvíli zrychlit krok a načrtnout vzdálené panorama, nebo naopak může najednou zpomalit a zastavit se u mnohoznačné jednotlivosti. Může básnit o „velkých“ charakterech, ale může také evokovat lidskou všednost. Historická „epika“ má silné zbraně. Jenže nekonečný zápas s Leviathanem varuje: v minulosti se zlomilo nejedno kopí a vítěze dodnes neznáme.